Můj příběh začíná v okamžiku, kdy si uvědomuji, že jsem vmáčknutá do maličkého embrya v děloze své matky. Je mi ten prostor trochu těsný, ale dovedu se tam vměstnat. Je to trochu nezvyklé, protože dosud jsem byla zvyklá na pořádný rozlet a nemusela jsem se omezovat prostorově, ani nijak jinak. Pomalu se zabydluji a seznamuji se se svým hostitelem, aspoň tak vnímám tu fyzickou bytost, která mě ubytovala. Ale moc dlouho se tomu svému hnízdění věnovat nemůžu. Má matka se rozhodla. Rozhodla se, že se nemám narodit. Rozhodla se, že to nedá, že na to nemá, aby sama vychovávala dítě, a to ještě ani netuší, že budu holka. Rozhodla se a basta a udělá pro to vše, co bude nutné.
Vnímám svůj narůstající neklid a začínám mít obavy, co bude dál. Vnímám přímé nebezpečí a cítím se ohrožena na životě. Za tu chvíli, co se s embryem sbližujeme, jsem si navykla považovat se částečně za ono. Takže strach ze zániku je tady. Mám strach, že mě má matka zabije. Bojím se a cítím se už tak maličká jako to embryo. To je konec, napadne mě. To je můj konec. Moc dlouho jsem tu nepobyla. To je všechno? To přece nemůže být pravda!
Honí se mi hlavou různé myšlenky a všechny se dotýkají strachu ze smrti. Všechny až na jedinou. Ta se zabývá tím, jak je možné, že mě má matka nechce, když mě ještě ani neměla možnost poznat. Cítím se nechtěná, odmítaná, nemilovaná, zavržená a odsouzena zemřít. Odolávám tomu tlaku, vnímám, že má matka dělá vše, aby potratila, vše dle osvědčených babských rad. Zažívám hrůzu.
Snažím se soustředit. Uvědomuji si, že ten tlak přichází pouze z jedné strany. Podívám se instinktivně na opačnou stranu a zůstávám samým překvapením zírat. Proniká tudy do mého prozatímního bydlítka světlo a velmi rychle se rozšiřuje, až mě celou zahaluje do měkkého světelného objetí. V té chvíli si uvědomuji, že nejsem zatracená. Nejsem nemilovaná. Je tu Něco, co mě bezmezně miluje a nabízí mi návrat domů. Návrat do skutečného domova, ze kterého pocházím já a všichni ostatní tvorové. Aha, takže já si můžu vybrat, můžu se klidně vrátit domů a narodit se třeba někdy jindy nebo někomu jinému.
To světlo mě halí do hřejivé náruče a já, uklidněná a ztišená, se rozhoduji o své další pouti. Rozhoduji se, že přesto, že mě na druhé straně vůbec nechtějí, budu pokračovat v nastoupené cestě. Je to má cesta a z nějakého důvodu jsem si ji zvolila. Nebude snadná, to je jasné ihned, ale bude to moje cesta. Budu tedy pokračovat. Ale budu pokračovat s tímto vědomím, že jsem nikdy nebyla, nejsem a nebudu sama. Toto poznání mě naplňuje klidem a odhodláním. Jednoho dne i svou matku naučím lásce.