Sbírání kostí života I.

Inspiroval mě známý příběh o semínku a jeho možnostech cesty životem či smrti podle toho, kam dopadne, ale hlavně podle svého vnitřního nastavení a konečného rozhodnutí. Půjde cestou života, tedy proměny? Nebo raději umře, než by se narušil jeho obal? Podobné rozhodování potká minimálně jednou, ale mnohem častěji víckrát každého člověka. Ale vrátím se ještě na chvíli k onomu semínku. Pokud chce zůstat neporušené, uchovat si neporušený obal, udržet si ´celistvost´ – úmyslně psáno v uvozovkách, protože nejde o skutečnou, ale jen zdánlivou celistvost – pokud se tedy semínko rozhodne zůstat raději neporušené, nakonec uschne a nic z něj dál nevyroste. Pokud ale dovolí větru, aby ho někam odnesl, pokud dovolí zrnku půdy, aby jej objala, pokud dovolí kapce vody, aby narušila jeho obal a pokud dovolí i slunci, aby zahřálo jeho bytí, pak se stane zázrak. Obal se poruší, semínko ztratí svou ´identitu´, ale přetvoří se v něco úžasného, živého a plodného. Vyroste z něj strom nebo květina nebo třeba stéblo trávy, a prožije plný potenciál svého života, ne jen jeho část.

Dovolím si teď navázat příběhem člověka. Děláme to všichni, každý aspoň jednou ve svém životě se rozhodl, že si raději uchová, co má a jak to má, a začne to křečovitě svírat ve svých rukou, až to začne skomírat a usychat stejně jako semínko. Každý aspoň jednou ve svém životě utekl před bolestí, před nutností něco změnit, před vnitřní potřebou na něco reagovat a skutečně to zpracovat a následně přijmout. Každý aspoň jednou v životě utekl před bolestí – ze strachu. Ze strachu, že to bude bolet.

Každému z nás se někdy stalo něco nepříjemného, bolavého, zraňujícího, ponižujícího nebo zlého. A když už jsme měli té bolesti dost, a každý má jinou hranici snášenlivosti bolesti, rozhodli jsme se, že tímto už se zabývat nebudeme. Rozhodli jsme se, že už to nechceme ve svém životě a tedy jsme to odsunuli, zasunuli někam za roh, popřeli před sebou samými nebo potlačili, hlavně aby to už přestalo bolet.

A pokračovali jsme dál a žili svůj život a mysleli jsme si, jak jsme nad tím vyzráli. Jenomže ´ono´ si to odneslo s sebou kus naší duše. Kus nás. A někteří z nás – a pro ty píšu tuto úvahu – začali pociťovat, jak se v jejich útrobách a životech rozprostíra prázdnota. Jako šedivý kouř pomalu, ale jistě pokrývá naši životní jiskru, jako neúnavně prostupující temnota pohlcuje naše světlo, a my jsme stále víc unaveni, stále slabší a stále méně autentičtí. Najednou nevíme, co dělat se svým životem, nevím, jak se rozhodovat, aby to bylo pro nás správné a vhodné, najednou ztrácíme kontakt sami se sebou. Kus naší duše odnesla bolest, kterou jsme zatratili.

Semínko, které se rozhodlo dál růst, které se rozhodlo pro život, skutečný život, muselo přijmout svou proměnu. Možná tušilo, že to bude znamenat jeho smrt a mělo z toho strach, ale život zvítězil. Semínko přijalo svou cestu a tak umožnilo, aby z něj mohla vyrůst krásná rostlina. A ono žije dál v ní. Ono je jí.

Abychom mohli vyrůst v krásné rostliny, musíme i my přijmout vše, co je součástí našeho života. Jestliže jsme se někdy rozhodli zatlačit nepříjemnost někam za roh, aby přestala bolet, budeme se muset vrátit a tu bolest znovu přijmout. Na bolest, kterou jsme potkali v minulosti nefunguje žádná medicína, žádné bylinky, žádná antidepresiva, žádná meditace, cestování či zábava. Na bolest platí jedna jediná věc, a tou je vrátit se pro ni za ten roh a přijmout ji do svého života. Ať už se za ní skrývá cokoliv. Jen tak budeme schopni opět žít plný a celistvý život, protože naše duše bude opět celá.

Jak to uděláme? Je to mnohem jednodušší než to vypadá. Vrátíme se k té události, která nám způsobila zranění a dovolíme si prožít tu bolest znovu a naplno. Že jich bylo víc? Ano, jistě, mnoho, opravdu mnoho, ale čím dřív začneme, tím dřív s tím budeme hotovi. Že je to práce na mnoho dní, týdnů, měsíců a snad i let? Ano, ale být celí a být znovu silní a opravdoví, to za to přece stojí.

Možná se teď někteří zamýšlíte a dovolujete si aspoň ve svých představách prožít částečný návrat k tomu co vám ublížilo a vnímáte tu sílu, která jakoby se chystala vás roztrhat na kusy. Ano, možná to udělá a určitě to bude chvilku bolet, ale ta síla, ta vaše osobní síla, která se k vám skrze tento prožitek vrátí, je velkou sladkou odměnou. Tato vaše síla byla třeba dlouhá léta spoutávána a držena v žaláři spolu s bolestí, byla k ní navázána a zmizela spolu s ní. Máte šanci si ji k sobě znovu povolat a žít plnohodnotný život, smířeni sami se sebou a se svým životem. Autentičtí ve svých rozhodnutích, věrni sami sobě a silní ze své skutečné podstaty.

Možná máte strach, že ta bolest bude tak silná, že ji nepřežijete. Ano, nepřežijete, rozhodně ne takoví, jací jste teď – částeční, plni strachu a potlačení. Vše se ve vás přeskládá a opětně vše zapadne do soukolí vašeho bytí tak, jak to bylo od začátku vašeho života nastaveno a jak to měla vaše duše naplánováno.

Chcete se zbavit bolesti? Chcete se zbavit průměrnosti? Chcete být sami sebou? Chcete žít v plné síle živeni vaší zdravou duší? Chcete překonat strach z bolesti? Pak si dovolte ji prožít. Jiná cesta neexistuje.

Potřebujete se poradit, jak s tím, co vás v životě potkalo, pracovat? Kontaktujte mě prosím mailem nebo telefonicky – m.todarellova@seznam.cz,

Tel: 774-449252.