Problém: strach, že ztratím kontrolu, že nebude v mé moci něco ovlivnit
Je rok 1700 a něco. Plavíme se po moři, jsme na větší lodi, já a 10 chlapů. Procházím se po palubě, chodím si tam jako dámička, oblečená do dlouhé a těžké modrošedé sukně a bílé blůzky. Jako bych byla jejich šéfka. Uvědomuji si, že jsem si je najala na tuto plavbu, zdá se, že mi to tam všechno patří, a myslím si, že jsem nedotknutelná. Oni jsou tu od toho ve všem mi vyhovět – za nic je nepochválím, všechno kritizuji, jsem panovačná, musím to mít pod kontrolou všechno a všechny.
Chodím si tam jako bych byla mistr světa – oni mě asi mají plné zuby, cítím, že mě tam nechtějí, chovám se vůči nim hrozně nafoukaně, sekýruji je. To trvá nějakou dobu, asi týden. Začínám si všímat toho, že po mně tak divně koukají, já si pořád ještě myslím, že je zvládnu, že je mám pod kontrolou.
Najednou se ke mně začnou přibližovat, mám strach, už mě i napadá, že mi snad něco udělají, rozhlížím se kolem a vidím jen vodu, někde v dálce je pobřeží, ne, to není pravda, nemůžu tomu uvěřit. Oni jsou vážní, naštvaní, já taky nic neříkám, vnímám to nepřátelství vůči mé osobě, nesouhlas, nevraživost, a vím, že se chystají mi něco udělat.
A pak, jednoho dne, je krásné počasí a já si zase vykračuji po té palubě a ti chlapi se ke mně začnou přibližovat, já se rozhlížím kolem, kde to jsme, jakoby mě napadlo, že mě hodí do vody, jestli to uplavu – to zkusím uplavat, to bych mohla zvládnout. Už mě táhnou k zábradlí, jsou tam všichni, to už cítím velký strach – je silný – strach, že to nezvládnu – jsem sama proti nim, nikde nikdo. Opravdu mě tam chtějí hodit, ti chlapi, drží mě za ruce, hází mě přes palubu do vody – mám strach, bojím se, bojím se o život.
Jsem ve vodě, zajela jsem pod hladinu, vidím jenom zelenou vodu, je úplně špinavá – umím plavat, ale tady mi to nejde, nemůžu se dostat nad hladinu – ty šaty jsou moc těžké a táhnou mě ke dnu. Už jsem asi rezignovala – to nemá cenu, na to se můžu vykašlat, to stejně nemá cenu. Vnímám chlad, mám tu vodu všude, nebolí mě nic. Voda je hnědá a zelená, úplně špinavá, není přes ni vidět. Snažím se plavat, ale už se jen vznáším na hladině, jako bych byla na místě, jen voda mě unáší. Je zbytečné bojovat o život – jsem sama, nikde nikdo, to je můj konec. Fyzicky se cítím dobře, jen mi je velmi chladno. Jsem plná očekávání, co bude dál.
Jak se přibližuji ke břehu, začínám vnímat, že je voda světlejší, jakoby jasnější. I ve vzduchu vidím nějaké světlo. Vylézám z vody a když jsem na břehu, otáčím se, jestli uvidím tu loď. Něco vidím plavat na hladině. Podívám se lépe a uvědomuji si, že je to moje tělo. Vidím ho tam v dálce a až v tomto okamžiku si uvědomuji, že jsem mrtvá – cítím smutek a lítost – nechci být mrtvá. Rozhlédnu se se slzami v očích kolem sebe a vidím několik bytostí jakoby oděných do světla. Světlo, čisto, energie, je to moc příjemné – i když moc se mi k nim nechce, protože se stále nějak nemůžu odpoutat od tohoto života. Když se na ně dívám, cítím se dobře, i když jsem vykulená, z toho co vidím. Některé z těch bytostí jdou ke mně blíž.
Kynou mi, abych šla s nimi, vnímám to tak, že musím, ale stále se mi nechce. Koukám pořád na to tělo na hladině, stojím tam nějakou dobu, asi hodinu, rozhoduji se. Nakonec se odhodlávám a jdu s nimi, někteří jsou vpředu, někteří kolem mě, dohromady jich tam je asi 15. Neznám je, ale mám v ně důvěru – trochu cítím ještě lítost, to ano. Vstupuji do toho většího světla – pořád tam cítím lítost – lítost, že jsem tak blbě umřela. Vstoupila jsem do toho velkého světla, lítost pomalu odeznívá, ale bude to ještě trvat dlouho. Asi 200 let.